Setkání se Sasukem (Naruto svět)

Nápad na tuhle povídku se zrodil ve chvíli, kdy byla vyhlášena jistá literární soutěž na téma "Povídka - Setkání s oblíbenou literární postavou". Soutěže jsem se neúčastnila, protože byla rozsahově dost omezená a já se jako autor nerada omezuju. Mám ráda svůj tvořivý prostor, abych mohla co nejlépe pracovat.Navíc si nejsem tak úplně jistá, zda lze postavu z mangy považovat za postavu literární, ale... Já mám k Sasukemu tak blízký vztah, že jsem nemohla jinak :)

Byla jsem pryč od domova už hodně dlouho. Rozhodla jsem se totiž na nějaký čas vzdálit pryč, hodně daleko od světa, ve kterém žiju, jen abych mohla vidět jeho. Kam moje kroky přesně směřovaly, to bylo jen a jen v jeho rukou, stejně jako můj osud. Následovala jsem ho všude, kam šel a prožívala jeho osud společně s ním. On o mně nevěděl, ale já jsem s ním byla velmi úzce spojená a možná jsem jej chápala líp než ti, se kterými se setkával a se kterými žil.

Venku hustě pršelo a já se pod těžkou černou pláštěnkou třásla zimou. Můj sešit na poznámky jsem si křečovitě tiskla k tělu a uvažovala jsem, kam se před deštěm ukrýt. Mladý muž se svými přáteli směřovali k malému zapadlému hostinci. A tak jsem se, jako to dělám už hodně dlouhou dobu, rozhodla je následovat. Posadila jsem se do rohu na druhém konci hostince, než seděli oni. Z hlavy jsem si sundala promočenou kapucu a rozepla plášť, který jsem pověsila na háček za mnou. Můj sešit jsem položila na stolek přede mnou a objala jsem svoje tělo oběma rukama, abych se jen trochu ohřála. Ze zamyšlení mě vytrhl až tichý a milý hlas.

"Budete si přát?," zeptala se postarší žena. Já jen s úsměvem přikývla. "Dala bych si zelený čaj, prosím."

Babička se na chvíli vzdálila a já otevřela sešit, který jsem měla položený před sebou. Zapisovala jsem si všechno, co jsem během mého sledování Sasukeho Uchihy zažila a vypozorovala, abych měla lepší přehled o jeho osobě. Proč vlastně on? Nikdy jsem nepoznala nikoho, kdo by byl tak zvláštní. Tak plný lásky, bolesti a nenávisti... Nazývaný zločincem, on jen dělal to, co považoval za správné. Toužil jen po jednom - po tom, po čem toužíme my všichni. Žít obyčejný klidný život se svými milovanými. Už jako dítě přišel o vše a když se rozhodl pomstít za bezpráví, kterého se dopustili na jeho rodině, byl odvržen a považován za zločince... Nikdo neviděl jeho bolest... Jen tu nenávist... Krátce jsem se zadívala do druhého rohu hostince a pozorovala toho černovlasého chlapce a tiše si povzdechla.

"Tady to máte, prosím," řekla babička a postavila na stolek konvici se šálkem mnou objednaného čaje.

"Děkuji," usmála jsem se a pokynula jsem rukou.

"Nikdy předtím jsem vás tu neviděla, vy nejste zdejší, že?," zeptala se. Mírně jsem znervózněla.

"Máte pravdu, opravdu nejsem odsud," odpověděla jsem krátce a opět se zadívala do svých poznámek. Babička se nadechovala k další otázce, ale brzy pochopila, že nestojím o žádné další otázky. Otočila se a odešla. Spadl mi kámen ze srdce. Dělala jsem, jako že jsem zabraná do svých psaných poznámek a usrkávala jsem svůj čaj, ale pořád jsem po očku pozorovala skupinku v protějším rohu... Uniklo mi krátké zívnutí, klížily se mi oči. Byl to opravdu hodně dlouhý den. Uvelebila jsem se a opřela se hlavou do měkkého opěrátka, když v tom jsem zaslechla hlasy...

"Odcházíme," řekl jeden ze známých hlasů. Světlovlasý chlapec se už už soukal do černého pláště, když ho druhý chlapec zadržel.

"Počkej ještě, Suigetsu. Už tři dny jsme se nezastavili, přenocujeme tady," řekl pevným hlasem Sasuke. Bylo rozhodnuto. Co řekl on vlastně znamenalo rozkaz. Fascinující.

"Potřebujem to," řekl ten s oranžovými vlasy, Juugo. Suigetsu si nesouhlasně odfrkl, ale to byl taky jediný způsob, jakým mohl protestovat proti Sasukeho rozhodnutí. Rudovláska jménem Karin málem omdlívala blahem. Tiše, ale pro mě dostatečně zřetelně zabrblala: "Jupíííí společná noc se Sasukem!" Sice byla nesnesitelně otravná, ale mně by taky rozhodně nevadilo být někde přes noc s takovým kouskem jako je Sasuke. Hmmm.

Skupinka se odebrala k majiteli zařízení a nechala se odvést dál do útrob budovy, kde měli být ubytovaní. Zaklapla jsem sešit, složila svůj plášť a počkala jsem ještě dalších deset minut, než jsem se sebrala a následovala je...

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

Dlouho jsem se převalovala v teplé a měkké posteli, než se mi konečně podařilo zavřít oči a konečně na chvíli usnout. Měla jsem neustále divný pocit, ale nemohla jsem si vysvětlit, čím to je. Ani můj spánek nebyl zdaleka tak klidný a vydatný, jak bych si přála. Otevřela jsem oči a zamžourala do tmy. Nedokážu si vysvětlit proč, ale najednou mi přeběhl mráz po zádech a já ucítila silný závan nervozity a strachu. Otočila jsem se na bok a instinktivně sáhla do tmy a... byl pryč! MŮJ SEŠIT!

Prudce jsem se posadila a zahlédla jsem rudý záblesk v rohu místnosti. Ve vteřině mě na krku zastudilo studené ostří katany a mě se na chvíli hrůzou zastavil dech. Cítila jsem horký dech na svém krku a roztřásla jsem se jak osika. To ticho bylo ubíjející a mrazivé a já v duchu počítala s tím, že tohle je moje poslední hodinka.

"P...prosím... já... neubližuj mi," dostala jsem ze sebe. Připadalo mi, jako bych kromě jeho dechu na krku cítila i jeho samolibý úšklebek.

"Řekni mi jediný důvod, proč bych neměl," zašeptal. Zachvěly se mi snad všechny vnitřnosti v těle. Tentokrát ne strachy, ale... vzrušením? Boha, ten jeho hlas mě jednou zabije.

"Prosím, Sasuke...," špitla jsem. Ostří se mi přitisklo víc ke krku, ale ne tak, aby mě jakkoliv mohlo poranit. Asi se mi to jen zdálo, ale měla jsem pocit, že mi ani ublížit nechce.

"Odkud mě znáš? Kdo jsi a co chceš?," zeptal se zpříma. Všechno bylo v mých poznámkách. Vsadila bych se, že si všechno přečetl, ale byl z toho nejspíš zmatený a chtěl znát odpovědi ode mně.

"Jsem... Dráče. Přátelé mi říkají Ryunka. Můžeš mi taky tak říkat, jestli chceš," řekla jsem až přehnaně přátelským tónem. Lekla jsem se, že toho budu zřejmě brzy litovat. Cítila jsem jen slabé odfrknutí.

"Nejsme přátelé. Já nemám přátele," konstatoval. Polkla jsem.

"Ale máš. Co Naruto, Sakura a ostatní z Listové vesnice?," zeptala jsem. Poněkud pošetile. Věděla jsem, že on to ví, ale na své cestě nenávisti nemá nikoho. Ani přátele. Jeho paže, obtočená kolem mého hrudníku, mě stiskla poněkud pevněji.

"Odkud to všechno víš? Kdo jsi a co chceš?," zasyčel vztekle. "Nemám problém tě během vteřiny zabít, tak mluv. A dobře si rozmysli, co povíš."

Rozmýšlela jsem, ale bylo mi jasné, že nemám moc času na to přemýšlet.

"Jsem Dráče. Nejsem odsud. Nejsem z tohohle světa. Nemůžeš mě znát, ale já tě znám hodně dobře," odpověděla jsem. Myslím, že jsem toho moc nového neřekla.

"Nejsi z tohohle světa? Jak mě můžeš znát a troufat si říkat, že mě znáš navíc hodně dobře? Co jsi vlastně zač?," ptal se, tentokrát v jeho hlase nebyl ani tak vztek jako spíš zvědavost.

"Jsem ze světa, kde tvůj příběh a tebe znají miliony lidí. Někteří tě milují, někteří tě nenávidí. Myslím, že nic mezi tím není," odpověděla jsem. Cítila jsem, jak se pomalu nadechoval k dalším otázkám, a proto jsem se rozhodla pokračovat. "V našem světě je ten příběh jen fiktivní příběh. Pro ně není skutečný. To, že se mi podařilo proniknout do vašeho světa ale dokazuje, že je skutečnější, než jsem se si původně myslela."

Stisk jeho paže povolil a ostří katany se mírně vzdálilo od mého krku. Trošku se mi ulevilo, ale ještě pořád jsem neměla úplně vyhráno.

"Myslím, že existuje ještě mnohem víc světů, jen někdo prostě neví, jak se do těch světů dostat. Já jsem se tady ocitla jen díky tomu, že se mi podařilo utéct z reality. Teda, mojí reality, tohle co je teď, je zase tvoje realita," konstatovala jsem. Chvíli bylo ticho. Nejspíš o tom usilovně přemýšlel.

"Jak je to možné? Kdo jsou ti lidi?," zeptal se prostě. Otázka byla prostě položená, ale odpověď zase tak jednoduchá nebyla.

"Říkají si narutardi. Ten příběh je vlastně o Narutovi, ale... Poslední dobou mám pocit, že příběh závisí hlavně na tobě," odpověděla jsem. "Záleží na tvých rozhodnutích, záleží jen na tobě, kam se tenhle svět bude ubírat. Jsi hodně důležitý."

Opět jsem cítila ten samý úšklebek. Myslím, že ho to potěšilo, i když při zmínce o Narutovi se mírně ošil. Egoista.

"Myslím ale, že by sis zasloužil svůj vlastní příběh, rozhodně bych nebyla proti," dodala jsem. Popíchla jsem tak ještě víc jeho sebevědomí. Stisk povolil úplně a najednou jsem seděla Sasukemu čelem. V přítmí jsem byla schopná rozeznat jeho siluetu i rudě žhnoucí Věčný Mangekyou sharingan. Zapálila jsem svíčku na nočním stolku, abych na chlapce lépe viděla. Myslím, že mu to nebylo moc příjemné, ale jeho zvědavost a nabuzené ego byly zřejmě silnější než on.

"Proč já?," zeptal se. Zkoušela jsem v sobě potlačit veškeré projevy pubertálního fangirlismu, ale šlo to hodně ztuha. Nejradši bych mu skočila kolem krku a řekla mu, jak moc je úžasný. Nevím, jak bych to rozdýchal, když má takový přístup k ženským, jaký má.

"Protože... mi připadáš hodně zajímavý... zvláštní... nepochopený...," začala jsem. Překvapivě mi ani neskákal do řeči. Myslím, že si to chtěl vyslechnout celé. Já ale nevěděla, jak mám dál pokračovat. Vlastně jsem všechno řekla v jedné větě. Podle jeho lačného pohledu mám ale pocit, že to budu muset nějak rozvést.

"Víš, měla jsem tě ráda už od začátku. Naruto mi vždycky připadal jako neskutečná lama. Ty jsi byl vždycky ten krásný, chytrý, talentovaný... možná maličko arogantní, ale myslela jsem si, že to prostě patří k tvojí image. Pak se postupně odkrývalo celý to tajemství a... pak mi bylo jasné, proč jsi takový, jaký jsi," začala jsem svoje vyprávění. Vypadalo to, jako by o tom Sasuke usilovně přemýšlel.

"Hodně lidí tě za to nesnášelo, ale ve skutečnosti vlastně nechápali, že máš k tomu všemu nějaký ušlechtilý důvody. Skrýval jsi v sobě neskutečnou bolest a oprávněnou nenávist i touhu po pomstě. Jako malý kluk jsi přišel o lidi, které jsi miloval, rukou vlastního bratra, kterého jsi miloval ze všeho nejvíc! Oni nechápali, že to prostě nemůžeš nechat jen tak. Já jsem zase nechápala, jak oni můžou nechápat tebe, prostě nehorázný!," rozčilovala jsem se. Sasuke si mě prohlížel, ale ani nedutal. Chvíli bylo ticho.

"Takže ty to chápeš? Chápeš, proč to všechno dělám?," konstatoval. Neznělo to jako otázka. Dál seděl naproti mně na posteli a čekal, že se dozví celý příběh. Opravdu vyčerpávající, pomyslela jsem si. Nu což, zaslouží si to.

"Naprosto to chápu. Vím, že nenávist a násilí neplodí nic dobrého, ale ty jsi měl zatraceně dobrý důvod. Myslím, že i Naruto a ostatní to chápali, ale prostě se o tebe báli. Mají tě rádi a báli se, že to s tebou špatně dopadne. Taky jsem se bála, ale věděla jsem, že ty dosáhneš svého," odvětila jsem. "Hodně lidí si myslí, že jsi se sebou nechal velmi snadno manipulovat, já si myslím opak. To ty jsi manipuloval jimi, aby dělali to, co ty potřebuješ. Možná jsi je zneužil, ale bylo to kvůli nějakému cílu, cílu, který naprosto chápu a naprosto ti rozumím. Asi bych jednala podobně, kdybych byla na tvém místě."

Sasuke se odmlčel a díval se kamsi do rohu místnosti. Zajímalo by mě, na co zrovna myslí...

"Pak, když ses dozvěděl, že Itachiho vlastně zneužili k vyvraždění klanu a že tě nechal žít jen kvůli tomu, jak moc tě miloval a chtěl, aby ses za klan pomstil, bylo to ještě pochopitelnější... Jako bych cítila tvojí bolest. Chápala jsem tvoje pohnutky a myšlenky, které tě zavedly tam, kde jsi. Svoje názory a plány jsi měnil jen v závislosti na situaci. Na druhou stranu jsem ale nikdy nesouhlasila s tím, aby ses mstil i nevinným, těm, kteří za to nemůžou. Je pravda, že vesnice neušetřila ani nevinné Uchihy, ale přece by ses nestavěl na jejich úroveň... nebo ano?"

"Co ty víš? To co udělali oni, to je... neodpustitelné!," zakřičel hlasitě a opět tasil katanu. Zacouvala jsem před ním do rohu a z pláště visícího na háčku jsem vytáhla kunai. Věděla jsem moc dobře, že bych proti němu neměla šanci, ale nechtěla jsem zůstat úplně bezbranná a bezmocná.

"Je to neodpustitelné, ale... Oni za to nemůžou. Za všechno mohl ten špatný systém, který tvůj klan přivedl až na samý okraj, až k záhubě. Prosím, já... Vyslechni si to celé a pak mě klidně můžeš zabít," pískla jsem zoufale. Tak a mám to zpečetěné. Sasuke svěsil katanu a pokynul hlavu na znamení, že se k němu zase můžu přiblížit. Posadila jsem se na to samé místo, ze kterého jsem předtím tam prudce vyskočila.

"Myslím, že to, co děláš teď, je správné. Myslím, že dokážeš změnit svět natolik, aby už nikdy nebyl tak krutý, jako byl k tobě. Aby už nedocházelo k tomu, k čemu docházelo předtím. Aby byl mír a všichni byli šťastní. Ten systém je opravdu špatný... a ti ostatní, co to nechápou, jsou slepí. Nejsou k tobě spravedliví. Tohle si myslím já," dokončila jsem svůj dlouhý monolog. Ze tmy se na mě dívaly obrovské černé oči. Byly plné bolesti, ale také v nich byl vidět náznak zadostiučinění. Konečně ho někdo pochopil.

"Vidíš to celkem jasně," řekl sebejistým hlasem a na jeho tváři se objevilo něco, co vypadalo jako úsměv. Najednou mi spadl obrovský kámen ze srdce. Nezabije mě. Doufám.

"Jo. Znám tě docela dobře, nemyslíš?," zasmála jsem se. Úsměv na jeho tváři se najednou ztratil. Ztuhla jsem v půlce pohybu. Řekla jsem něco, co jsem snad neměla?! Jashin mi pomáhej...

"Až moc dobře," konstatoval svým typicky chladným, arogantním hlasem. Najednou jsem nevěděla, co bude a co si mám myslet. Ohnul se přede mnou a já měla dokonalý výhled na jeho siluetu. Než mi však stačila ukápnout slina, už se zase otočil směrem ke mně, v dlaních můj velký červený sešit na poznámky.

"Sleduješ mě už hodně dlouho, že?," zeptal se rýpavě, i když už předem znal odpověď. Zvedla jsem k němu pohled a kývla. "Už nějakou tu dobu..."

"Vím o tom, nemusíš mi nic říkat...," řekl.

"Jak... kdy... sis mě všiml? Já... já...," zakoktala jsem se. Sasuke se jen zasmál.

"Víš, Dráče... Všiml jsem si snad už první den...," zasyčel.

"Cože? Jak?," vyhrkla jsem. To snad není možné! Vždyť jsem tak nenápadná, skoro neviditelná! Jak si mě jen mohl všimnout?!

"Neumíš se moc dobře skrývat," odvětil. "A navíc... před těmahle očima se jen tak neschováš...," prohlásil sebevědomě a znovu aktivoval svůj EMS. Nevěděla jsem, jestli se mám bát. Dál jsem vyčkávala.

"Mno... jsi vážně dobrý...," uznala jsem a Sasuke jen souhlasně kývl. Ten sebevědomý sexy bastard!

"Tak mě napadá... Když jsi o mně věděl už od začátku, proč jsi nic neudělal? Proč jsi tak dlouho čekal?," zeptala jsem se naléhavě. Opravdu mě to zajímalo.

"Pozoroval jsem tě stejně, jako jsi pozorovala ty mě. Čekal jsem, co uděláš. Myslel jsem, že dokážu odhadnout a přijít na to, co po mně vlastně chceš. Nevím to doteď. A rád bych věděl, co je tohle. Je to celé o mně. Co to má sakra znamenat?," syčel naštvaně. Kdybych nevěděla, že už není v moci Orochimara, řekla bych, že toho hada někde schovává.

"To jsou moje poznámky o mojí cestě... o tobě a tak...," vysvětlila jsem. Nejspíš se s takhle jednoduchou odpovědí jen tak nespokojil a vypadalo to, že neváhá použít jakýkoliv prostředků, aby to ze mně dostal. Jsem zase ve srabu, sotva jsem se z něj vyhrabala, je to tady zase!

"Proč si o mně vedeš poznámky? Co vlastně chceš?," rozkřikl se. Uhýbala jsem před jeho pohledem, aby mě náhodou nestihlo nějaké prvotřídní Uchiha genjutsu. Ale... kdyby chtěl, použil by ho na mě už dávno a nevyptával by se... přece.

"Víš, já... Chtěla jsem mít podrobné informace o téhle cestě a o tobě, jen čistě kvůli tomu, abych na něco nezapomněla, až o tobě budu psát...," odpověděla jsem. Nechtíc jsem tak na sebe přivolala další palbu otázek.

"Proč? Proč je to tak podrobné? Kdo sakra jsi? Jsi snad špion?," vyptával se a jeho hlas zněl opravdu děsivě. Stočila jsem se do klubíčka a pořád jsem si dávala pozor, aby se naše pohledy nesetkaly.

"Nejsem špion ani nic takovýho. Jsem tvoje fanynka. Já... jsem spisovatelka. Píšu povídky a chci, aby byly co nejvíc věrohodné. Píšu povídky i o tobě... Když jsem tě teď potkala tváří v tvář, tak mám mnohem lepší obrázek o tom, jaký jsi. Vlastně jsem se jen utvrdila v tom, že jsi opravdu takový, jaký jsem si myslela, že jsi... Nezlob se, prosím," zaštkala jsem.

Sasuke vypadal poněkud zmateně. Odvážila jsem se podívat na něj. Těkal očima ze místa na místo a vypadal, že snad o něčem přemýšlí.

"O čem jsou ty povídky?," zeptal se najednou. Jeho hlas už nezněl tak nebezpečně. Ta otázka ale poněkud nebezpečná byla. Budu to muset trošku zaobalit.

"Mno... o tobě. Vystupuješ ve skoro každé povídce, co píšu," odvětila jsem.

"Hmmm. To je mi jasné podle tvých poznámek. Řekni mi, o čem jsou," přitlačil. Ups.

"Jsou... no... Většina jich se odehrává v mém světě. Nějak si to upravuju podle sebe, abych měla dobrý přehled. Oživuju v nich už mrtvé postavy a tak...," začala jsem opatrně. "Píšu hlavně o vztazích a tak..."

"O vztazích?," zopakoval Sasuke. Žádal si další vysvětlení a já se pořád snažila získat čas.

"Jo vztazích. O tvých vztazích s ostatními... Vztazích jako... Ty s někým dalším...," vykoktala jsem ze sebe. Sasuke mlčel a nejspíš čekal, co dalšího povím. To není dobré...

"No... ano... O tvých... Milostných vztazích," řekla jsem zaobaleně. Jak z chlupaté deky.

"Hmmm. Pověz mi o tom," přitlačil. Už není cesty zpět. Hlavně opatrně.

"Mno... Tak... Tak hodně lidí tě třeba páruje se Sakurou. Já jsem rozhodně proti...," začala jsem sebejistě a Sasuke se zájmem poslouchal. "Myslím, že se k tobě naprosto nehodí a nezaslouží si tě. Jste úplně jiní a navíc... Opravdu mi není sympatická. Osobně si to představuju naprosto jinak." Sasuke jen souhlasně pokyvoval. Další otázka na sebe nenechala dlouho čekat.

"Jak si to vlastně představuješ?," zeptal se se zájmem. Přímo mi visel na rtech. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli je to dobře nebo špatně.

"Myslím, že by sis zasloužil nějakou hodnou, tichou a šikovnou holčinu... Nemám ráda ty tvoje hlučné fanynky, jsou neskutečně otravné," odpověděla jsem poněkud sebejistým tónem, ale pak ve mně hrklo. Neříkala jsem náhodou předtím, že jsem taky fanynka? Ups.

"Nezdržuj. Koho by sis tak představovala?," naléhal.

"Už delší dobu si hraju s takovou myšlenkou... Je všechno, o čem jsem předtím mluvila. Plus má úžasný oči. Vždycky mě zajímalo, jaký oči by měly tvoje a Hinatiny děti. Hinata Hyuuga. Myslím, že by to bylo úžasný a fascinující! Jste oba mladí, krásní, spíš takoví uzavřenější a máte bezva oči, určitě byste se k sobě hodili!," štěbetala jsem nadšeně. Sasuke zdaleka tak nadšeně nevypadal. Kruci, pomyslela jsem si. Je po mně.

"Kdo je Hinata?"

Krátce se mi zatmělo před očima, než jsem byla schopná se vzpamatovat.

"Bože, mluvili jste spolu někdy vůbec?," vypískla jsem. Sasuke se lekl a prudce zakroutil hlavou.

"To je škoda... Škoda... Ona stejně víc pálí za Narutem," povzdechla jsem si. "Myslím, že byste byli úžasní. Ona má byakugan a ty máš EMS. Myslím, že by to bylo zajímavé."

Vypadalo to, že to Sasukemu skutečně vrtá hlavou. Že by?

"Za tím pitomcem Narutem?," zasmál se. Musela jsem se zasmát taky. Měla jsem pocit, že Sasuke se sice tváří, jako by ho ten zájem holek obtěžoval, ale měl tak obrovské sebevědomí, že s ním zamávalo, že o něj nemá nějaká slečna zájem. Docela vtipné. Dosmál se. Tušila jsem, že tohle není všechno.

"Píšeš jen o mně a o... Hinatě... nebo... říkala jsi, že píšeš o vztazích," vyzvídal. Vyčerpala jsem všechny adekvátní odpovědi, můžu si začít psát závěť.

"Mno... jo... totiž..."

Chvíli jsme jen tak mlčeli a zírali na sebe. Pak jsem se odvážila konečně promluvit.

"Píšu o tobě a... Narutovi. Itachim. Madarovi... Orochimarovi... Suigetsovi... a prostě tak různě," vysoukala jsem ze sebe. Čekala jsem, co přijde dál. Ticho.

"Vlastně píšu jen o tobě a klucích. Z holek si tě dokážu představit jedině s Hinatou, a to hlavně kvůli tomu, že mi připadáte jako podobné případy a mám vás oba ráda a chtěla bych, aby se ti podařilo obnovit klan. Jinak... o tobě a o klucích...," vychrlila jsem. "Píšu o tobě a těch klucích, u kterých si myslím, že s nimi máš nějaké to pouto."

"Mluvíš jako Naruto, o poutech...," prsknul opovržlivě. Chvíli přemýšlel, vypadalo to, že mu to pomalu dochází. To není dobré.

"Počkat, nejdřív mi tady vyprávíš o té holce a... Počkat!," zarazil se. "Vysvětli mi to!"

Tak jestli se z tohohle dokážu vylhat...

"Mno... víš... Já tvůj příběh sleduju opravdu důkladně a nemohla jsem si nevšimnout tvého nezájmu o opačné pohlaví. Pak mi došlo, jak moc k tobě tíhne Naruto a že mezi sebou máte určité pouto. Nebylo to vlastně tak těžké... Vyplynulo to ze situace...," kuňkala jsem. Bála jsem se nejhoršího. Opatrně jsem zvedla pohled k Sasukemu a ztuhla. Měl obličej složený do dlaní a něco si nesrozumitelně mumlal.

"Ten pitomec Naruto!," zanadával. "Idiot, kretén, pitomec Naruto!"

Tohle už bylo poněkud vostré.

"Jak... Jak to víš?," zaúpěl Sasuke. Zarazila jsem se. Slyšela jsem dobře? Huh? Nezdá se mi to? Chtěla jsem něco říct, ale Sasuke ještě neskončil. "To je to tak vidět?!"

"Ehm... já... tvoje první a druhá pusa... a navíc to pouto... a navíc tvůj nezájem o holky a... Hele... že ty nesnášíš Sakuru kvůli tomu, že žárlíš, že jí Naruto chce?," zeptala jsem se poněkud veselejším tónem, než bylo v dané situaci přípustné. "Z toho si nic nedělej, myslím, že má stejně nejradši tebe!"

Sasuke složil hlavu do dlaní. Mohla jsem slyšet takový pološílený smích. Tohle je zlé. HODNĚ ZLÉ!!!

"A co ti ostatní? Co ti ostatní?," vyrážel ze sebe. Nejdřív jsem si to musela přebrat, než mě napadla jednoznačná a přijatelná odpověď.

"No... já... Ty a Itachi... jste bratři... byli jste bratři... A ten vyjímečný vztah Itachiho k tobě. Jinak to ani nešlo! A například Orochimaru, chtěl přece tvoje tělo! Já vím, na co ho chtěl, ale ta analogie se nedala přehlídnout! A Suigetsu! Podívej, jak se spolu popichujete! A Madara je podobná povaha jako ty, navíc ztracený Uchiha jako ty! A navíc spolu vypadáte dobře! Prosím, nezlob se!," pištěla jsem ustrašeně. Sasukeho šílený smích se ještě víc prohloubil.

"Takže ty mě páruješ s mým bratrem?"

"Já... nezlob se! Byli byste spolu úžasní! Jako pár! A máte úžasné pouto bratrství!"

"Můj bratr! A co teprve Orochimaru! Jak jsi věděla, že... POČKAT!," zarazil se. Kápla jsem na to. Trefila jsem se! Moment! Z čeho že se tak raduju?! To nevypadá dobře!

"Ten pedofil!," vykřikl Sasuke. "A Suigetsu je po Narutovi to nejotravnější stvoření, co znám!"

"Co se škádlívá...," šeptla jsem. Bohužel to Sasuke nejspíš zaslechl. "A Madara..."

"Tak a dost!," odvětil Sasuke zlověstným tónem. Víš toho až příliš mnoho..."

Sasuke nakopl můj sešit, co mezitím spadl na podlahu, směrem ke mně a já si ho přivinula k sobě. Cloumal mnou příšerný strach.

"Sasuke?," špitla jsem. Krčila jsem se u jeho nohou a třásla se jak osika. Čekala jsem, že něco řekne. Nic neříkal. Mlčel.

"Nemůžu tě nechat odejít," vpálil mi do očí. Před očima mi proběhl celý můj život. Moje motto, že "naděje umírá poslední", najednou ztratilo veškerý význam. Moje naděje vyhasla v momentě, kdy se zlověstně zablesklo v jeho očích. Věděla jsem, že je konec. I tak jsem se to snažila zachránit.

"Jestli tě to potěší, tak s tím pakem Narutem a Suigetsem jsi to vždycky ty, ten nahoře...," špitla jsem. Místo odpovědi jsem zaslechla něco jako záblesk a ostrý zvuk, který se mi zabodával do uší.

"Nesnaž se. Víš toho příliš mnoha a já tě nemůžu nechat odejít. Sbohem, ty spisovatelko. CHIDORI!"

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

Otevřela jsem oči a okamžitě mě oslepilo ostré světlo. Prudce jsem se posadila a rozhlížela se kolem sebe. Byla jsem zmatená. Neměla jsem ani za mák tušení, jak jsem se tu ocitla. Nestačila jsem se nadechovat a srdce mi zběsile bušilo. Pálilo mě na hrudi. Co se stalo? Kde to jsem? Bylo to všechno jenom sen?

V ruce jsem pevně svírala svůj poznámkový sešit a bolelo mě celé tělo. Tohle nemůže být pravda. Muselo se mi to jenom zdát. Jak jsem se tu vůbec ocitla a proč tu jsem?

Horko těžko se mi podařilo postavit se na nohy a ujít pár kroků. Moje kroky neměly žádný určitý směr. Nějaká záhadná síla mě tlačila kupředu a já jsem šla. Nevím, jak dlouho jsem kráčela, ale najednou jsem začala rozpoznávat jednotlivé domy, až jsem poznala, že směřuju ke svému domovu.

Váhavě jsem otevřela dveře našeho domu a vešla dovnitř. Z kuchyně jsem už slyšela známé hlasy.

"No to je dost! Kde jsi byla tak dlouho a proč ses neozvala? Měli jsme o tebe strach," vyčítala mi maminka. Nevěděla jsem, co mám říct.

"Já... nevím," odpověděla jsem a zabouchla se do pokoje. Byla jsem zbídačená, promočená a špinavá. Odhodila jsem svou černou pláštěnku na zem a sešit na postel. Promnula jsem si bolavé spánky a snažila se normálně dýchat. Nešlo to.

Pálivý pocit na hrudi byl moc silný. Pak mi to došlo.

V mém tričku byla přímo uprostřed spálená díra a na hrudi se vyjímala obrovská, zřejmě už zahojená jizva.

Najednou všechno začalo dávat smysl.

Skočila jsem po svém poznámkovém sešitu, otevřela notebook a okamžitě se přihlásila na blog. Moje prsty se vmžiku rozjely po klávesnici a já započala psát svůj příběh...

Příběh o tom, jak jsem se vydala do Naruto světa a tam se setkala s ultimativním hot ninja emařem jménem Sasuke Uchiha.