Někdo se dívá 1/2

Páry: ItaDei, SasuHina
Varování: Yaoi, popis erotických scén

Vypráví Sasuke

Je půl čtvrté odpoledne a já se zrovna vrátil ze školy. Posledních pár měsíců se vracím do ztichlého a prázdného domu bez jediné známky přítomnosti mého bratra Itachiho. Několik týdnů se úspěšně míjíme. Já mám ve škole zrovna hodně těžké období a chodím brzy spát, zatímco Itachi se vrací domů až pozdě v noci a odchází brzy ráno. Jediné známky jeho přítomnosti jsou neustále uklizený dům, komínky čistého prádla v koupelně a plastové dózy s hotovým jídlem, které mi nechává v lednici, abych v době jeho nepřítomnosti neumřel hlady. Jakákoliv interakce s mým bratrem se omezila na náhodné srážky na chodbě a smsky ve stylu "nezapomeň se najíst" a "dneska dorazím později, nečekej na mě a jdi brzy spát".

Vrtá mi hlavou, co může mít Itachi tak důležitého a vyčerpávajícího na práci. Itachi pracuje v domě dětí a mládeže jako knihovník v oddělení pro mládež. Jeho kolegyně, se kterou se střídali, odešla na mateřskou a všechno je teď na něm. To ale nevysvětluje tak velkou změnu v jeho chování a zvycích. Vždycky si byl schopný najít aspoň chvilku na to, aby se mě zeptal, jak bylo ve škole a jak se mám. Teď nemá čas ani na to.

Ohřeju si špagety s rajčatovou omáčkou, co mi tu nechal Itachi a dlabu svůj už druhý oběd. Zařídil jsem si obědy ve školní jídelně, protože bych během odpoledky asi umřel hlady. Jednotlivá sousta namotávám na vidličku tak dlouho, dokud talíř není prázdný. Dávám ho do poloprázdné myčky, když v tom mi zapípá v kapse telefon.

"Doufam, ze jsi uz jedl. Necekej na me a jdi dneska brzy spat, dorazim dneska pozdeji. Pusu, Itachi."

"Tak to jsem opravdu nečekal," procedím skrz zuby patřičně ironickým tónem. Vyběhnu nahoru do svého pokoje, zabouchnu dveře a rozvalím se na posteli. Itachi se vrátí až pozdě v noci a já se tu sám nudím. Vezmu do ruky mobil a vyťukám krátkou smsku.

"Jsem doma sam, nechces se stavit? Videli jsme se naposledy pred hodinou a uz se mi styska. Prijdes?"

Odpověď mi přijde téměř obratem.

"Za ctvrt hodiny jsem u tebe."

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

"... a takhle pořád dokolečka, já už nevím, co si mám počít," dokončím své vyprávění o chování mého staršího bratra hořkým konstatováním situace. Hinata jen soucitně kývne hlavou a stiskne mou ruku v dlani.

"Nerada vidím, že se takhle trápíš... Měl by sis s Itachim promluvit a všechno si vyříkat. Třeba to nic není, dočkáš se vysvětlení a budeš mít klid a... on nejspíš taky. Má tě rád a určitě taky nerad vidí, jak se trápíš," odpoví na moje hořekování Hinata. Nejspíš má pravdu. Je to úžasná holka... Začali jsme spolu chodit po několika měsících tichého našlapování kolem sebe a teď jsme spolu něco přes dva měsíce. Ona je moje první láska. Nikdy předtím jsem se nedokázal zamilovat do žádné holky. Všechny byly stejné, jako přes kopírák. Hlučné, podbízivé a rádoby sexy. Ona bylajiná. Upozornila na sebe tím, že na sebe vlastně vůbec neupozorňovala...

"Když on... vrací se až pozdě v noci a... je zázrak, když se třeba srazíme v kuchyni nebo na chodbě a... Itachi odsekne, že bych měl už jít spát a víc se nebavíme...," polknu naprázdno.

"Když na sebe narazíte, prostě ho zastav a promluvte si... Je mi smutno z toho, jak se kvůli tomu všemu trápíš, Sasuke. Bolí mě to i za tebe," zašeptá a pevně mě sevře v objetí. Ucítím drobný polibek na tváři a začínám tát...

"Asi máš pravdu, zkusím to," odpovím a lehce se usměju. Uvolním se z jejího objetí a zadívám se do jejích očí. Jsou tak upřímné, plné lásky a... jsou jednoduše krásné. Položím dlaň na její tvář a ona mi dotek něžně opětuje. Oba instinktivně přivřeme oči a pomalu se k sobě přibližujeme, až se naše rty setkají...

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

"Sasu...ke," zasténá do ticha. Její ruce putují po mých nahých zádech níž a zase zpátky. Nečekal jsem, že to bude takové. Nečekal jsem, že to bude tak spontánní, že to bude tak dobré... Když jsem k nám Hinatu dneska zval, nečekal jsem, že to dojde až sem. Teď cítím slastné teplo všude kolem sebe, celého mě ten úžasný pocit obklopuje a stravuje...

"Hin...," zafuním ztěžka a zrychlím svoje pohyby uvnitř jejího těla. Cítím, jak se pode mnou napíná, jak mě obklopuje, chvěje se a jak mě její tělo přijímá. V tuhle chvíli mi připadá, že naše těla pro sebe byla snad stvořená...

Moje tělo se napne v jedné silné vlně extáze a já brzy dosáhnu vrcholu. Ještě chvíli zůstáváme spojení, než se opatrně zvednu a položím se vedle ní. Ona se schoulí do klubíčka těsně vedle mě. Vyměníme si úsměvy a dlouhou chvíli jen mlčíme.

"To bylo...," pokouším se započít nějakou konverzaci, ale moje mysl je pořád poněkud zamlžená.

"...moc krásný, Sasuke," hlesne Hinata a přisune se ke mně blíž tak, abych kolem ní mohl obtočit paži.

"Já... nebolelo to?," optám se opatrně. Ona se jen tiše zasměje a zakroutí hlavou. Nevím, jak dlouho takhle spolu ležíme, venku se začíná pomalu stmívat...

"Miluju tě," řekneme oba dvojhlasně.

Celým domem se nese takové zvláštní ticho. Oba jsme vyčerpaní a přivíráme pomalu oči. Než se mi podaří usnout, zdá se mi, jako bych v dálce snad zaslechl kroky...

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

"Sasuke? Spíš?," zaslechnu tichý hlas, který se mě snaží probrat ze sladkého spánku. Otevřu oči a jediné, co vidím, je neprostupná tma. Jak dlouho jsem to spal?

"Kolik je hodin?," zamručím otráveně.
"Něco kolem deváté. Měla jsem už být doma, budu mít průšvih," konstatuje s úšklebkem na tváři Hinata. Moje oči si pomalu přivykly na tmu a dokážou teď rozeznat už oblečenou Hinatu připravenou k odchodu.

"Neodcházej Hin, je už tma a já tě samotnou ven nepustím," zahlásím neoblomně, Hinata ale zakroutí hlavou.

"Volala jsem Nejimu, přijede mě vyzvednout, bude tu každou chvíli," zašeptá poněkud hořkým tónem. Z jejího hlasu je jasně slyšet, že se jí opravdu nechce odejít, ale nejsíš nemá na výběr.

"Tak tě aspoň doprovodím před branku," usměju se a pomalu se zvednu z postele. Spěšně se obléknu a následuju Hinatu, která už na mě čeká u dveří. Když dojdeme dolů do chodby, překvapivě zjistím, že se tu svítí.

"Tys rozsvítila?," zeptám se Hinaty, která jen zakroutí hlavou. Nechce se mi věřit, že by Itachi už byl doma...

Projdeme jako myšky kolem kuchyně, odkud je zřetelně slyšet, že se tam něco děje. Než se však stihnu do kuchyně mrknout a zhodnotit situaci, najednou se rozletí závěs a ve dveřích nestojí nikdo jiný než můj starší bratr.

"Ahoj, Sasuke... Hinato," pozdraví Itachi se značným nadšením v hlase.

"Zdravím, Itachi-san," odpoví stydlivým hlasem Hinata, zatímco já na Itachiho vrhám pohledy typu "bůh pomsty".

"Rád tě vidím, Hinato. Nechceš zůstat na večeři? Máme čínu," řekne Itachi až nechutně milým tónem. Oba nás sjíždí pohledem a culí se jak měsíček na hnoji.

"Ne, děkuju, já... Už musím domů, venku na mě čeká bratranec. Mějte se, ahoj Sasuke... Nashle, Itachi a... díky," zakoktá rozpačitě moje krásná přítelkyně a pomalu mizí ven do tmy, kde na ni už čeká Neji. Díváme se s Itachim z okna, dokud zářivě bílé auto před naším domem nezmizí z dohledu.

Itachi se vrací zpět do kuchyně k plotně, aby zamíchal omáčku a zkontroloval právě se vařící rýži. Zarytě mlčí.

"Co že jsi tak brzy doma?," řeknu nanejvýš protivným tónem.

"Měl jsem moc práce, ale uvolnil jsem se dneska dřív, abych se mohl taky někdy navečeřet doma," odpovídá Itachi zcela klidným hlasem a dál se věnuje přípravě jídla.
"Ahá, já jsem si třeba naivně myslel, že se ti po mně stýská," procedím ironicky. Itachi se otočí za mým hlasem, přeměří si mě pohledem a pak se dál věnuje svojí práci.

"Nebuď protivný, Sasuke. Stýská se mi po tobě pokaždé, když nejsme spolu. Jen spolu nemůžeme už být tak často, jak bysme si oba přáli," řekni Itachi stále stejně klidným hlasem.

"Nechce se mi věřit, že by zrovna oddělení pro mládež mělo otevřeno třeba až do jedný do rána," odseknu. Itachi si něco zabručí pro sebe a neodpovídá.

"Itachi, mluv se mnou sakra!"

Itachi se na chvíli zarazí. Vypne plyn a opře se oběma rukama o linku, pořád nic neříká.

"Sasuke... potom, co Konan odešla na mateřskou mám všechno na starosti já. Nemysli si, že moje jediná práce spočívá v tom, že dřepím za stolem a kontroluju děckám průkazky," odpoví Itachi už poněkud naštvaným hlasem.

"Moc rád bych se ti věnoval častěji, ale bohužel to nejde. Zkus prosím pochopit, že ne všechno se vždycky musí točit jen kolem tebe," zasyčí můj bratr. Chvíli ho zaraženě pozoruju, nikdy se mnou nemluvil takhle.

Z přemýšlení mě vytrhne až plný talíř číny přede mnou. Itachi se posadí ke stolu a beze slov se pustí do jídla. Když zvednu pohled od svého talíře, vidím, jak mě Itachi upřeně pozoruje.

"Omlouvám se, Sasuke. Je toho na mě poslední dobou moc... Povídej, co jsi celé odpoledne dělal?," zeptá se Itachi už poněkud příjemnějším hlasem.

"Já... měl jsem tu Hinatu," odpovím. Itachi jen kývne hlavou a záhadně se na mě uculí.

"Co je?," prsknu na něj. Itachi zakroutí hlavou.

"Asi jste měli opravdu na pilno, co?," zasměje se Itachi. Smysl jeho poznámky mi poněkud uniká. Po chvíli mi ale docvakne.

"Itachi!," vypísknu. "Jak...?!"

"Sasuke... Možná mám čtyři dioptrie, ale to neznamená, že jsem slepý. Sice tě poslední dobou nevídám moc často, ale vidím, jak zamilovaně a mimo se tváříš, kdykoliv se vidíme a kdykoliv o ní mluvíš. Navíc jste teď oba vypadali, jako byste vylezli z vrabčího hnízda, a taky... oba jste byli ve tváři strašně červení. Tak to vypadá, když člověk chvíli předtím..."

"ITACHI!," zastavím okamžitě svého bratra. Jak já se strašně stydím!

"Sasuke, prosím tě, není se za co stydět. No teď aspoň vím, že je to pravda," zasměje se Itachi.

"Mno..."

"Víš, není na tom nic špatného. Když se dva mají rádi, je to úplně normální," konstatuje Itachi.

"Hmmm jo...," začervenám se a zadívám se do talíře. "Bylo to poprvé... jako úplně... poprvé..."

"Tak to je krásný...," uculí se Itachi. Chvíli se na sebe tak rozpačitě díváme, než se Itachi zvedne a začne sklízet ze stolu.

"A co ty, Itachi?," zeptám se bratra.

"Co já, Sasuke?," odpoví.

"Myslím... Jsi taky šťastný... s někým?," zeptám se znovu. Itachi se otočí mým směrem a záhadně se usměje.

"Půjdu si už lehnout, mám toho za dnešek dost. Dobrou, Sasuke," odsekne Itachi a rychle zmizí na chodbu, vyběhne nahoru po schodech a zabouchne za sebou dveře. To jsem se toho dozvěděl...

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

Je už kolem čtvrté hodiny ráno a já pořád nemůžu usnout. Musím myslet na to, co se stalo včera. Na Hinatu, na náš rozhovor s Itachim a... ten divný rachot, který se celým domem ozývá už nejmíň dvě hodiny, mě začíná neskutečně štvát. Je sice už sobota, ale rád bych se po tom náročném školním týdnu pořádně vyspal.

Po další půlhodině zírání do stropu to vzdám. Zabalím se do županu, skočím do pantoflí a půjdu se dolů napít a něco si sníst. Možná pak konečně usnu.

Vyjdu na chodbu a najednou se zarazím. Pořád slyším ty zvuky, které z největší pravděpodobností vycházejí z Itachiho ložnice. Znějí docela podezřele. Jako myška se doplížím ke dveřím bratrova pokoje a zjišťuju, že jsou lehce pootevřené. Nenápadně nahlédnu dovnitř...

V černé tmě jsou dobře rozeznatelné dvě siluety nahých těl, proplétající se jedna do druhé. Ozve se několik tichých vzdechů a jedna z postav se pokládá do přikrývek, zatímco ta druhá se tyčí nad ní. Rytmicky pohybuje svými boky, prudce zaklání hlavu a z hrdla jí vycházejí už hlasitější steny. Tělo postavy ležící v přikrývkách se pod těmi pohyby silně napíná a pár tichých stenů opouští i její ústa...

Pohyby se postupně zrychlují, až se stávají prudkými a trhavými. Postava, která byla až doposud usazená na svém milenci se ocitá pod ním zatlačená do matrace. Tiché vzdychání se mění až ve slastné výkřiky. Jejich poslední výkřiky značí uvolnění, které přišlo po několika dlouhých, slastných okamžicích. Pokojem se teď rozprostírá naprosté a neprostupné ticho a ve vzduchu se vznáší zvláštní vůně milování...

Ještě chvíli stojím před Itachiho pokojem a snažím se nějak se srovnat s tím, co jsem právě viděl. To si Itachi nemohl pořádně zavřít dveře? Proboha, co to je... Právě jsem viděl svého bratra s někým souložit. Musím to nějak rozdýchat. Právě jsem viděl svého bratra, jak si to s někým rozdává. Jediné, co mě zaráží víc než tenhle neotřesitelný fakt je to, že to, co jsem právě viděl, mi přišlo neuvěřitelně rajcovní...

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

Je kolem půl dvanácté a mně se konečně podaří rozlepit oči a jakž takž se probrat. Dlouze zazívám a převalím se na bok směrem ke zdi. Ani nevím, jak se mi po tom, co jsem viděl, podařilo usnout. Tu myšlenku jsem na chvíli zatlačil někam do podvědomí, ale teď, když jsem vzhůru, je to zase všechno zpátky a je to úplně jako živé. Musím to nějak dostat z hlavy, jinak...

"Sasuke, vstávej! Už je oběd!," vytrhne mě z přemýšlení Itachiho silný hlas. Promnu si oči, skočím do pantoflí a chvíli jen tak stojím zmateně uprostřed pokoje a nevím, co mám dělat. Copak se po tomhle můžu Itachimu podívat do očí? Ale když nepůjdu dolů na oběd, Itachimu to bude divné a bude se vyptávat... Co mám sakra dělat?!

"Tak Sasuke dělej, ty ospalče! Nebo ti to sním a budeš hlady!"

"Ale no jo, už jdu!," zakřičím nazpátek a odhodlám se konečně vylézt z pokoje.

Dojdu až dolů do kuchyně, odkud se line příjemná vůně čerstvě uvařeného oběda. Vypadá to, že dneska máme guláš. To si nechám líbit.

"Dobré ráno... nebo spíš poledne, ty ospalče," zasměje se Itachi. Nesrozumitelně zabrblám něco na způsob pozdravu a posadím se ke stolu. Itachi na oba talíře rozlije omáčku, nachystá knedlíky a talíře postaví na už prostřený stůl.

"Co že jsi dneska spal tak dlouho? Většinou vstáváš už kolem desátý, a teď abych tě tahal z postele kolem oběda," rýpne si Itachi s přetrvávajícím úsměvem na tváři.

"Nemohl jsem až dlouho do noci usnout," zamrlám odpověď. Hádej, kvůli komu jsem nemohl spát, bráško...

"Aha, to já jsem spal jak miminko... Čím to, že jsi nemohl usnout? Zlý sen, nebo snad hříšné myšlenky?," vyzvídá Itachi. Najednou se silně zakuckám.

"Takže to druhé," zasměje se a dál to už nekomentuje. Kdyby tak věděl...

Několik dalších dlouhých minut, kdy se místností rozléhá jen cinkání příborů, mám spoustu času myslet na to, co jsem viděl a propadat se hanbou.

"Sasuke, co se tak tváříš? Vypadáš... Nevím... Otráveněji než obvykle," řekne Itachi poněkud vážnějším tónem. Zarazím se a nevím, co si mám rychle vymyslet.

"Špatně jsem se vyspal, to je všechno," odseknu bratrovi. Zvednu se od stolu, vezmu svůj talíř a příbor a všechno to dám do myčky. Už se chystám k odchodu z místnosti, když v tom mě zastaví stisk Itachiho ruky na mé paži.

"Sasuke, vím, že jsi naštvaný, že se ti málo věnuju... Co kdybysme spolu něco podnikli? Máme pro sebe celý víkend, takže můžeme...," navrhne Itachi. Srdce mi vyskočí až někam do krku. Kdybych měl s Itachim strávit víc času, než je nezbytné, asi by mě hrklo.

"Víš, já... jdu... musím napsat Hinatě," vysypu ze sebe první nesmysl, co mě napadne a vyběhnu nahoru do svého pokoje. Itachi teď pravděpodobně stojí zmatený pod schody a neví, co si má myslet.

Jen co za mnou zaklapnou dveře pokoje, skočím po mobilu a vyťukám smsku:

"Ahoj Hin, mohla bys prosim te dneska prijit? Nebo bych mohl ja prijit k tobe? Chtel bych byt s tebou, popovidat si, vis... styska se mi. Dej mi vedet. S. :-*"

Po chvíli mi pípne příchozí zpráva a já ve velké naději skočím po telefonu. Při čtení odpovědi mi nějak zamrzne úsměv.

"Ahoj Sasu, promin, ale dneska to asi nepujde. Nevim, jestli me k tobe pusti. Vcera jsem prisla domu dost pozde a dneska me asi nikam nepusti. Muzeme si zavolat? Pa, Hin <3"

Achjo. Tohle se mi nelíbí. To znamená, že budu muset strávit den se svým bratrem a ta vidina se mi vůbec nelíbí.

"Vecer kolem sedme ti zavolam. Budu na tebe myslet. ;) S."

Myslím, že mi nezbude nic jiného než se sebrat a jít dolů za Itachim. Převléknu se z pyžama do trička a tepláků a váhavě se vypravím dolů do obýváku. Slyším Itachiho hlas...

"Nevím, jestli dneska budu mít čas. Chtěl jsem být dneska se Sasukem, víš, poslední dobou to dost flákám a chci se mu taky někdy věnovat... Chová se nějak divně, zavřel se v pokoji, asi si s ním budu muset ještě promluvit, ale... počkej, já ti ještě zavolám. Měj se, čau."

"No ne, Sasuke, že by ses přece jen rozhodl se mnou strávit nějaký čas? Nejdřív mě zpucuješ, že se ti nevěnuju a pak se přede mnou zavřeš do pokoje a...," rozjede Itachi svůj vyčerpávající monolog.

"Nechci o tom mluvit. Co chceš dneska dělat?," zeptám se Itachiho.

"No venku není zrovna hezky, co kdybysme si sedli a dívali se spolu na film?," navrhne Itachi a já jen souhlasně kývnu. Cokoliv. Cokoliv, při čem se nebudu muset dívat na něj nebo s ním mluvit. A Itachi taky na chvíli zavře klapačku a nebude se blbě ptát. I když by mě zajímala spousta věcí, o kterých bych s ním chtěl mluvit a na které bych se chtěl zeptat, ale to by nejspíš nebyl nejlepší nápad.

Itachi vybere nějaký horor a dá ho do přehrávače. Vyčaruje zpoza gauče sáček chipsů, nasype ho do misky a misku postaví na gauč mezi nás. Celý film oba zarytě mlčíme, ani si pořádně nevšimnu, že po většinu filmu Itachi nekouká na obrazovku, ale na mě...

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

"Ty Sasuke?," pokusí se Itachi opatrně o konverzaci.

"Hm?," dám najevo, že jsem jeho pokus zaznamenal a poslouchám.

"Děje se něco?," zeptá se. Já jen zakroutím hlavu a pokouším se z poličky vybrat nějaký další film.

"Proč ti to nevěřím? Předtím jsi byl tak aktivní, chtěl jsi se mnou mluvit, chtěl jsi, abych se ti věnoval a teď se vyhýbáš jakémukoliv rozhovoru a děláš všechno proto, abys se mnou nemusel mluvit. Nehraj to na mě, Sasuke, prosím. Mluv se mnou," naléhá můj starší bratr.

"Mluvím s tebou právě teď," odseknu. Itachi se s mnou odpovědí ale nespokojí.

"Vyklop to, Sasuke," udeří. Co teď?

"No... víš, já... Pořád musím myslet na to, co bylo s Hinatou... A ona má teď průšvih, kvůli mě, víš? Prostě mě to mrzí. a je mi nepříjemný o tom mluvit..," odpovím první ptákovinu, která mě napadne. Itachi jen přikývne a dál se neptá. Proč mám takový divný pocit, že mi to nevěří?

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

"Ahoj, Hin, tady Sasuke. Můžeš mluvit?"

"Ahoj, Sasu. Jasně že jo. Jsem u sebe v pokoji a nikdo tu není. Pročpak voláš?"

"Ty víš, já... Když už tě nemůžu vidět, tak jsem tě chtěl aspoň slyšet."

"To je zlatý, Sasu... Copak mi povíš pěkného?"
"Já nic pěknýho nevím, Hin. Spíš naopak."

"Děje se něco? Nezníš mi zrovna vesele. Ne že bys pořád zněl vesele, ale teď... vůbec nezníš vesele."

"Víš Hin, já nevím, jak ti to mám říct..."
"Řekni mi to tak, jak to je a já to pochopím..."

"Ale Hin, já..."
"Sasuke, vyklop to. Jsem tvoje přítelkyně. Mně můžeš říct všechno, tak se neboj. Mluv, co tě trápí?"

"Víš, já... viděl jsem Itachiho..."
"Co je na tom zvláštního? Je to tvůj bratr, ne?"

"No právě..."
"Sasuke, o co jde? Já ti vůbec nerozumím..."

"Já ho viděl... s někým..."

"S kým? A co je na tom? Sasuke, já..."

"Nemohl jsem v noci usnout, tak jsem si chtěl dojít pro něco dobrýho dolů do kuchyně. Slyšel jsem takový divný zvuky od Itachiho z ložnice, tak jsem se tam šel podívat a on..."

"A on... co?"

"On tam zrovna s někým... Já... Můj bože, on...!"

Chvíli bylo v telefonu naprosté ticho. Slyšel jsem jen hlasitý Hinatin dech. Nejspíš čekala, co ze mě vypadne. Nechtěl jsem s ní o tom mluvit.
"Hin, opravdu se nemůžeš dneska stavit? Musím tě vidět. Musím být s tebou. Nemůžu být s Itachim v jedný místnosti ani o minutu dýl, než je nezbytně nutný! Hin, lásko, prosím..."

"Sasu, já nevím, já... Víš co? Hanabi před chvílí oznámila tátovi, že byla pozvaná na nějakou party a on jí nechce pustit samotnou, takže budu muset s ní. Doprovodím ji na tu party a pak se stavím u tebe, dobře?"

"Dobře Hin, moc dobře... Jsi zlatá."

"Já vím," zasměje se. "Takže za hodinku jsem u tebe."

"Tak... Zatím ahoj."

"Ahoj, Sasu."

Tak myslím, že program na dnešní noc mám už vyřešený. To se mi ulevilo.