Setkání s Uchihy (Náš svět)

V mojí předchozí povídce jsem se v Naruto světě setkala se Sasukem. V tomhle jakémsi volném pokračování jsem se setkala s brášky Uchihy v našem světě. Nebyla jsem si tak úplně jistá, jak je sem vtáhnu a jak si je přizpůsobím, ale na konec... jsem se s tím celkem dobře zvládla poprat. :)

Jako každý běžný volný večer jsem ležela uvelebená v posteli s hrnečkem horkého kakaa na stolku a notebookem na klíně. Zrovna jsem dopsala novou Naruto povídku a s výsledkem jsem byla spokojená. Po dobře odvedené práci jsem se chtěla trochu odměnit a googlovala jsem si obrázky, ze kterých hodlám v nejbližší době sestrojit nový design na blog. Obrázky Sasukeho, Itachiho a... ItaSasu. Zkrátka obrázky mých největších Naruto miláčků. Míra mého yaoi fangirlismu pořád víc stoupala a já se v tom vyžívala. Proč jen nemůžou být skuteční? Mít je tady...

Počkat. Tahle myšlenka je nebezpečná. Oni JSOU skuteční, vždyť jsem se s nimi setkala tváří v tvář, a ten arogantní spratek se mě pokusil dokonce zabít! To spálené tričko a vrstvu špíny a bláta jsem musela mamce vysvětlovat hodně dlouho. Musela jsem si vymyslet nějakou originální výmluvu, protože pravdu by mi nikdo nesežral.

Tedy, mamka určitě ne. Naši mě už nějakou dobu podezřívali z toho, že žiju jaksi úplně mimo realitu a tenhle můj výlet je v tom ještě utvrdil. Jenže zkuste při odchodu z domova říct: "Tak se tu mějte, já jdu někam do fantasy světa, možná mě tam i zabijou a já nevím, kdy a jestli se vůbec vrátím. Páááá!" Myslím, že by mi obratem zařídili pobyt někde v Bohnicích, protože už tak to prý dost přeháním.

Už nějakou dobu spím v Akatsuki tričku a moje radost, když jsem si ho koupila, byla nepředstavitelná. Pro ně přímo nepochopitelná. Posledním hřebíčkem do pomyslné rakve mojí duševní vyrovnanosti byly fialově nalakované nehty, jak to mívají někteří členové téhle organizace. Ještě jsem našim mohla povyprávět, jaké jsem měla štěstí, že kromě Sasukeho a jeho bandy jsem neměla tu čest s žádným jiným členem téhle organizace.

Ráda bych se do toho světa vrátila. Ne že bych si dost necenila té pohody a bylo by mi líto, že žiju, ale ráda bych se setkala ještě s někým. Studovat Naruto svět se stalo mým největším koníčkem a já ani po tom skoro osudném setkání se Sasukem nemám dost. Moc ráda bych se setkala i s Itachim. Když se hodně soustředím, podaří se mi možná do toho světa zase dostat. Je to už ale nějakou dobu a já... bohužel si nepamatuju přesně, jak se to stalo. Vždyť si ani nepamatuju, jak jsem se dostala zpátky! Tohle bude těžký...

Pro dnešek toho ale už bylo moc. Vypnu notebook a popřemýšlím o tom. Sladké sny...

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

Dva páry rudých očí a nekonečná bolest a šílenství, ostří svištící vzduchem a hluboký, hypnotický hlas...

S úlekem jsem se posadila na posteli. Tohle bylo drsný. Další akční sen, ze kterého jsem se probudila naprosto zmatená a propocená. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, vstala jsem a došla si do kuchyně pro hrníček čaje a prášek, aby se mi líp spalo. Byly asi 4 hodiny ráno, venku ještě tma. Zdálo se mi, že ze tmy něco červeně a modře probleskuje. Tohle už bylo moc. Enormní nevyspání a šílenství. Asi bych opravdu měla vyhledat odbornou pomoc, než mi z té narutofilie definitivně drbne. Vrátila jsem se zpátky do pokoje, zhasla jsem a s divným pocitem, že jaksi nejsem sama, jsem opět usnula...

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

Ráno jsem se probudila kolem desáté. Šla jsem si pro čaj, vzala jsem si léky a zalezla jsem si zpátky do pokoje, aniž bych s někým promluvila. Zapla jsem notebook a hned se na mě usmála moje oblíbená ItaSasu tapeta. Ta bratrská láska mi vždycky přišla strašně krásná a dojemná, taky bych chtěla mít takovýho úžasnýho staršího brášku... ale pravda, rodinu by vyvražďovat nemusel. Opravdu ho miloval, svého mladšího brášku... Měla bych toho nechat a zabránit tak hysterickému záchvatu.

Otevřela jsem nový dokument a pokusila se něco napsat. Nějak se mi nezadařilo. Asi bych se měla jít ven provětrat, nabrat trochu čerstvého vzduchu do plic a okysličit mozek, aby se mi líp myslelo.

Nasoukala jsem se do černých džínů a přes Akatsuki tričko si přehodila bundu, přes rameno moje žebradlo, do kterého jsem prozíravě sbalila tablet, kdyby mě přece jen nedejJashin venku něco napadlo a beze slova jsem zmizela venku.

Šla jsem ven, přesně na to místo, kde jsem se po návratu z Naruto světa tak záhadně zjevila. Musí tady být nějaký portál nebo co. Holka, tobě začalo hrabat i z počítačových her a sci fi seriálů, prober se! Čekala jsem na inspiraci, ale ta pořád jaksi nepřicházela. Můj žaludek na sebe hlasitě upozornil a já si uvědomila, že jsem vlastně kromě čaje vůbec nesnídala. Jen jsem si povzdechla a zase se zvedla, abych zamířila domů se konečně najíst. S prázdným žaludkem toho moc nevymyslíte.

Pořád jsem měla takový divný pocit "očí zabodnutých v zádech". Takový ten nepříjemný pocit, když je vám někdo v patách. Ať jsem se ale rozhlížela kolem sebe, jak jsem chtěla, nikoho podezřelého jsem si nevšimla. Zatřepala jsem hlavou a sama sobě nadávala za svou paranoiu.

Tenhle divný pocit nepolevoval ani když už jsem brala za kliku u naší branky. Znovu jsem se rozhlédla kolem sebe a opět jsem viděla ten záblesk, o kterém jsem si původně myslela, že to byla jen jakási divná halucinace. Šla jsem blíž a blíž a najednou se mi zatmělo před očima...

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

Oslepilo mě prudké a ostré světlo. Musela jsem znovu zavřít oči. Hlava mě přímo třeštila a pískalo mi v uších. Když ten pocit na chvíli ustal, zřetelně jsem slyšela hlasy...

"Říkal jsem ti, abys nebyl tak zbrklý, měl jsi chvíli počkat, až..."

"A já ti říkám, že jinak to nešlo..."

"Ty můj pošetilý malý bráško..."

To znělo skoro jako... Počkat, to je... to je...

"Vidím, že jsi už konečně přišla k sobě," zaslechla jsem hluboký hlas, který na mě mluvil jakoby z dálky. Viděla jsem rozostřeně, ale když se mi konečně podařilo zaostřit, bylo mi to všechno hned jasné. Nevěřícně jsem zírala na osobu, která se nade mnou skláněla. Černé vlasy lemující bledý obličej, jejichž zadní prameny byly stažené do culíku, velké černé oči, kolem nich typické vrásky a na tváři milý úsměv. Někde v pozadí jsem zahlédla další siluetu, která se mi v očích spíš jen tak rozpíjela, neviděla jsem ho jasně.... Opět jsem se podívala na usmívajícího se muže nade mnou a... málem jsem omdlela podruhé.

"A já si myslel, že jsem ji zabil," odfrknul si mladší z nich. Začalo mi to být naprosto jasné, i když jsem tomu vůbec nechtěla věřit.

"Jak... jak...," vysoukala jsem ze sebe horko těžko. Mladší z nich se jen ušklíbl, ten starší se chápavě usmál.

"Můj mladší bráška byl jako obvykle tak trochu prudší a... omlouvám se," řekl Itachi. Sasuke se pořád jen otráveně šklebil. Nevěděla jsem, jestli se smát nebo brečet, ale každopádně jsem měla obrovské štěstí, že tu byl i Itachi, jinak by mě Sasuke už jisto jistě zabil.

"Já... to je v pohodě... já... jak... jste se sem dostali?," zeptala jsem se na celkem podstatnou otázku. Oba se na sebe krátce podívali a kývli. Co by to mohlo znamenat?

"To je dlouhý a složitý příběh, řekneme si to někde jinde, ano?," odpověděl Itachi. Sasuke stál opodál a pořád se netvářil moc nadšeně. Přikývla jsem a pokusila jsem se postavit na nohy. Ty se mi ale zatřásly a já se pomalu poroučela k zemi, dokud... mě nezachytila pevná mužská náruč. Spíš tedy... chlapecká. Překvapeně jsem zvedla oči k Sasukemu, který mi jen beze slov pomohl na nohy a pak mě zase pustil. Vydala jsem se opět k domovu a oba Uchihové mě následovali...

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

Místo snídaně jsem se rovnou naobědvala. Nepromluvila jsem s našima jediné slovo a v jídle jsem se spíš tak nípala. Itachiho a Sasukeho jsem uklidila do bytu v patře, který zůstal prázdný po předchozím nájemníkovi. Kdybych si je dotáhla přímo do našeho bytu, nejspíš bych musela sáhodlouze vysvětlovat, a to se mi nechtělo. Stejně by mi nikdo nevěřil. Ani já sama jsem tomu nedokázala uvěřit. Ono to jde i obráceně!

Po jídle jsem talíř hodila do dřezu, popadla všechno potřebné a schody do horního bytu jsem brala po třech. Měla jsem plné ruce, tak jsem si dveře musela otevřít loktem a loktem je zase přibouchnout.

Když jsem vešla do obýváku, naskytl se mi kouzelný pohled. Itachi v ležérní póze seděl na jednom konci starého červeného gauče a tvářil se přívětivě, Sasuke seděl na druhém konci a tvářil se jako bůh pomsty. On svým způsobem takový je, ale... No nic. Přišla jsem přece, abych se dozvěděla pravdu a... abych tyhle dva moje hosty pořádně pohostila.

"Něco jsem vám přinesla," pronesla jsem zvesela a na stůl jsem složila svůj náklad. Sáhla jsem po jednom barevném balíčku a nabídla ho Itachimu. On přikývnul a váhavě se podíval dovnitř.
"To jsou... lízátka," kuňkla jsem. "Jsou nehorázně sladký," dodala jsem. Itachi se usmál a jedno z nich začal rozbalovat. Ještě že tak pilně studuju Naruto svět. Itachi byl vždycky na sladký. To byl taky důvod, proč tak moc miloval svého malého brášku... Ehm.

"Díky," usmál se Itachi a já se usmála taky. Itachi se pokoušel do lízátka kousat, ale jak se mu nedařilo tvrdou sladkost rozkousnout, jen ji olizoval. Vypadal spokojeně.

"Pro tebe tady taky něco mám," řekla jsem už poněkud opatrnějším tónem směrem k Sasukemu. Nevypadal, že by ho to zajímalo. Rozbalila jsem ubrousek, do kterého jsem předtím zabalila lžičku a podala jsem ji Sasukemu. Pak jsem sáhla po plastové dóze, která byla až po okraj naplněná rajčatovým salátem od oběda. Když jsem dózu Sasukemu podávala, zajiskřilo mu v očích.

"No vidíš, já věděla, že se trefím," mrkla jsem na něj. On se na mě ani nepodíval a dlabal svoje milovaná rajčata. Oba vypadali spokojeně.

"Říkal jsem ti, že toho o nás ví až moc," zasyčel Sasuke. Pořád jen prskal, ale salát ode mně mu nevadil, ten dlabal jak protržený!

"Nevím nevím, připadá mi to... milé," odpověděl Itachi. Sasuke ho probodnul ostrým pohledem a dál nic neříkal. Měřila jsem si oba bratry pohledem, než jsem se odvážila otevřít pusu...

"Jak jste se sem vlastně dostali?," zeptala jsem se zpříma. Oba se na sebe navzájem podívali, jako by si tiše domlouvali, co mi odpoví.

"Myslím, že podobně, jako ses ty dostala k nám," odpověděl Sasuke. Zvedl ke mně své velké černé oči a zadíval se na mě. Z toho pohledu mi naskočila husí kůže. "Potom, co jsem se tě pokoušel zabít a ty jsi zmizela, jsem o tom dost přemýšlel. Svěřil jsem se Itachimu. Nejdřív mi nechtěl věřit, pak ale..."

"Pak jsem si řekl, že na tom asi opravdu něco bude. Často jsme o tom spolu mluvili. Nejspíš tak často, že nás to vytrhlo z naší reality, tak, jako to prý vytrhlo tebe z té tvojí a přesměrovalo k nám," dovysvětlil Itachi. Dávalo to smysl, jednu věc jsem ale pořád nechápala.

"Nechci být... drzá nebo zlá nebo... tak, ale... Já myslela, že Itachi je... mrtvý," vykoktala jsem ze sebe. Bratři Uchihové se na sebe podívali a oba naráz přikývli. Byla jsem ještě víc zmatená. Ne že bych nebyla ráda, že je Itachi tady a že je živý, ale nějak to do sebe nezapadalo...

"Ano, jsem mrtvý. Ve tvých představách ale pořád žiju a starám se o Sasukeho. Nezáleží ani tak na příběhu samotném, ale na tom, jak sis nás ty představila a jak sis nás vysnila. Ve svých představách jsi mě vzkřísila," odpověděl Itachi a dál žužlal svoje lízátko. Všechno se ve mně najednou hnulo.

"Takže chceš říct, že pokud si představím kohokoliv mrtvého z vašeho světa jako živého, tak... ožije?," zeptala jsem se naléhavě. Itachi zakroutil hlavou.

"Je to složitější. Ty jsi s naším světem spojená přes Sasukeho. Sasuke je úzce spojený se mnou. Proto jsem teď tady," odvětil Itachi. Vypadalo to, že si je opravdu jistý. Dávalo to celkem logiku. Kývala jsem, jako že chápu...

"To je krásný," špitla jsem zasněně a oba se na mě podívali. Jen jsem se na ně usmála a nic jsem neříkala. Libovala jsem si v té představě. Slovní spojení "úzce spojený se Sasukem" ve mně vyvolávalo tolik zvrhlých asociací, že jsem nemohla zabránit tomu perverznímu úsměvu, aby se mi usadil na tváři. Moc se mi to líbilo. Pak mi došlo, že tu nejsem sama, taky jsme potřebovala odvést pozornost od záchvatu náhlého fangirlismu.

"Jak dlouho jste vlastně tady?," zeptala jsem se. Mezitím jsem oběma nalila trochu ledového čaje.

"Pár dní, nejspíš," odpověděl tiše Sasuke. Vypadalo to, že se pořádně nacpal, jen si spokojeně hladil bříško.

To by tak odpovídalo. Nejspíš jsem je sem vtáhla, když jsem začala psát tu novou povídku.

"A kde jste celou dobu byli? Co jste dělali?," vyptávala jsem se dál. Vypadali přešle, jako by několik dní nespali.

"Nechceš toho nějak mo-"

"Pobyli jsme pod hvězdami. Sice po nocích byla malinko zima, ale nějak jsme se spolu zahřáli," odvětil Itachi. "Sice mě napadlo, že bychom se mohli někde ubytovat, ale nevěděli jsme kde a hlavně... jak. Navíc na nás už tak lidi v tomhle světě pohlíželi nějak... divně. Taky nás nechtěli nikam pustit, se zbraněmi."

Sasuke se tvářil veledůležitě, pohledem hypnotizujícím jeho katanu.

"To je mi líto... Každopádně dneska zůstanete tady," řekla jsem nadšeně a vyběhla jsem z bytu jak namydlený blesk.

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

Chlapci byli zalezlí v koupelně a já jsem seděla osamělá v obýváku s nachystaným jídlem, abych je mohla nakrmit a uložit. Nejradši bych tu zůstala i přes noc, ale to by našim připadalo asi hodně podezřelé a nejsem si jistá, jestli by to nevadilo i bráškům Uchihům. Hlavně, aby se o nich nedozvěděli.

Držela jsem v ruce mobil, měla otevřenou novou zprávu, ale váhala jsem, jestli mám napsat a odeslat. Moony byla, je a bude moje dlouholetá sestřička a kolegyně yaoistka, už jsme spolu prošly lecčím, absolutně si důvěřujeme, ale nevím, jestli by tohle spolkla. Tohle mi nikdo neuvěří, ale já se nutně potřebuju s někým podělit. Pak jsem přece jen rozepsanou zprávu uložila a neposlala.

Do místnosti vešli ti dva. Vypadali rozkošně. Byli navlečení v mých xxl tričkách na spaní a spodní částí oblečení půjčeného od mého tatínka. Sasukemu z vlasů ještě odkapávala voda a Itachi jako správný starší bráška vzal svůj ručník a snažil se Sasukeho osušit. Ten se jenom ošíval a jen tak se nenechal. Roztomilé.

"Děkujeme," usmál se Itachi a Sasuke přikývnul. Já se jen tiše zasmála a ukázala jsem oběma chlapcům na plné misky polévky nachystané na stole společně s několika krajíčky chleba a čajem. Oba se usadili ke stolu a za zvolání "Itadakimasu!" jsme se společně pustili do jídla.

Povídali jsme si dlouho do noci, dokud ti dva vyčerpáním neusnuli. Já jen dlouze zívla, sebrala jsem se a šla dolů, do našeho bytu, do své postele. Musela jsem se pořádně vyspat. Za celý den toho bylo nějak moc a na zítřek už měla s kluky svoje plány...

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

Ráno jsem do sebe jen naházela snídani, bleskově jsem se oblékla, nalíčila, sbalila žebradlo a vyběhla do horního bytu ještě dřív, než se rodiče probrali. Když jsem otevřela dveře do místnosti, kde bratři spali, ztuhla jsem v půlce pohybu...

Oba leželi v jedné posteli, Sasuke zkroucený do klubíčka a Itachi sedící vedle něj, muchlající mou kočku.

"Achjo co já se ho včera nahledala," povzdychla jsem si. Itachi se zasmál a mého kocourka mi podal. Ráda jsem ho vzala do náruče.

"Sasuke ještě spí?," zašeptala jsem. Itachi jen kývl a podíval se na svého malého brášku.

"Měl toho za posledních několik dní nějak moc, potřebuje to," řekl stejně tichým hlasem. Ten pohled byl prostě zlatý. Vytáhla jsem z tašky tablet, abych si mohla všechno zapsat, případně i jinak zdokumentovat. Itachi se na mě dál tázavě díval. Pochopila jsem.

"Tohle je... tablet. Zapisuju si tam, co potřebuju, fotím si to, co potřebuju. Dobrá hračka," konstatovala jsem. Itachi chápavě kývl.

"Zapisuješ si všechno tak podrobně jako tenkrát to setkání s mým bráškou?," zeptal se. Nezbývalo mi, než souhlasně přikývnout.

Sasuke se protáhl jak kočka a hlasitě zívl. Otevřel oči a zamžoural do denního světla.

"No konečně! Teď můžeme vyrazit do města!," pískla jsem nadšeně.

"Co tam?," řekli Uchihovci dvojhlasně.

"Ukázat vám tenhle svět, nabaštit se, nakoupit něco na sebe! V tomhle přece nemůžete mezi lidi!"

Nejdřív se podívali na mě, pak jeden na druhého, pak na své ninja vybavení a nakonec přikývli.

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

"Nemůžu uvěřit tomu, že jsi mě donutila, abych si nebral s sebou svůj meč!," prskal Sasuke. Itachi jen kroutil hlavou a já se nevinně culila.

"Sasuke, v tomhle světě s sebou lidi zbraně běžně nenosí, však to víš," odvětila jsem. Itachi přidal k dobru několik historek, které jen potvrdily, že není zrovna dobrý nápad běhat tady po venku s mečem. On ale pořád vypadal jako děcko, kterému jste sebrali jeho nejmilejší hračku.

Zastavili jsme se hned u několika obchodů v centru. Oba vyjeveně zírali do každé výlohy s vystavenou elektronikou. Jako Alenka v Říši divů. Docela jsem to chápala. Dostat ty dva do autobusu byl nadlidský výkon, Sasuke byl bledý jako stěna a Itachi sice vypadal klidně, ale pořád z něj sálaly pochybnosti. Když viděli, že to nic není, tak z nich najednou všechno opadlo a byli zase v pohodě. Všechno jsem jim trpělivě vysvětlovala, a oni trpělivě naslouchali. Vypadalo to slibně.

"Mám hlad." - "Já taky." Slova obou bratrů jedině potvrzovalo hlasité kručení jejich bříšek.

"Půjdeme se najíst, za mnou!," zavelela jsem a my se vydali směrem k asijskému bistru.

"Já si dám kung pao, co vy?," otočila jsem se k nim a oni se podívali na nabídku vyvěšenou nad bistrem.

"Já na to nevidím," mžoural Itachi, "vyber něco, Sasuke."

"Myslím, že si dám onigiri, s lososem. Dáš si?," zeptal se Sasuke svého staršího bratra a ten jen kývnul na souhlas. Sasuke svou objednávku nahlásil mladinké prodavačce, ta se na něj sladce usmála. Sasuke typicky obrátil oči v sloup. Když vyřídili naši objednávku a my se posadili ke stolku, Sasuke se pořád neklidně vrtěl. Sotva se zakousl do prvního sousta, všiml si, že všechny slečny se dívají naším směrem. Vlastně se vůbec nedivím... Sasuke vypadal ještě otráveněji, to Itachi si zachoval svůj šarm a tajemně se culil. Najednou však Sasukemu vyklouzla z ruky jídelní hůlka a... než stihla dopadnout na zem, Sasuke ji bleskurychle, jedním prudkým pohybem, pár milimetrů nad zemí, zachytil. Celé bistro najednou ztichlo. Okamžik ticha trval maximálně pár vteřin a pak si slečny zase nadšeně štěbetaly o těch dvou krásných chlapcích.

Hned po jídle jsme se vydali do obchodu s oblečením. Za ušetřené peníze jsem se rozhodla nakoupit Uchihovcům něco na sebe, aby lépe zapadli. Oni nezapadali. Všichni se za těmi mega sexy chlapci otáčeli.

Itachi si vybral černé kalhoty, boty a vínově rudou košili. Sasuke si pořád nemohl vybrat a my na něj čekali u kasy. Prodavačky kolem něj běhaly jako zběsilé a jemu to už lezlo na nervy. Když už si zkoušel několikáté kalhoty, jedna z prodavaček prudce odhrnula závěs kabinky. Nejspíš viděla to, co neměla a jediné, co jsem postřehla, byl rudý záblesk jeho očí...

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

Po náročném dni v centru plném průšvihů a závistivých pohledů ostatních slečen na mé dva animované krasavce, jsme se konečně vydali na autobus a domů. Sasuke usrkával svůj bubble tea a Itachi nevydal ani hlásku. Bylo to opravdu dost. Stalo se však něco, s čím jsem tak úplně nepočítala...

Z dálky na mě mával můj bývalý spolužák Fany. Narutard srdcem i duší. Navíc obrovský fanoušek Itachiho. Jak tohle může dopadnout...

"Ahoj, Lucko," pozdravil mě a zastavil se těsně přede mnou. Odpověděla jsem na jeho pozdrav, ale věděla jsem, že tím to neskončí. Díval se na oba Uchihy a zvědavě si je prohlížel.

"Tak co říkáš na novýho Naruta, už jsi viděla, četla?," zeptal se mě, jako se vždycky ptával v době, kdy jsme spolu ještě chodili do třídy. Tenkrát jsme to probírali horem dolem.

"Jo viděla... Manga nic moc, moc se tam toho neděje, ale anime je super," odpověděla jsem v naději, že budu moct s kluky zase rychle vypadnout.

"Tak anime je super, Itachi je prostě střelec," přitakal.

"A co teprve Sasuke," dodala jsem. Jen kývl. Sasuke se ošil a Itachi se stále tvářil neutrálně.

"A kdo je tohle?," usmál se Fany a ukázal na ty dva. Mírně jsem znervózněla.

"To je... Itachi a... Sasuke," vykoktala jsem ze sebe. Co jiného jsem asi tak měla říct?

"Ahá... ahá... moc povedený... cosplaye," konstatoval Fany při pohledu na ty dva. Sasuke se zakuckal a Itachi ho starostlivě bouchal po zádech.

"Mno takže my půjdeme, za chvíli nám to jede," řekla jsem směrem k těm dvěma a tlačila jsem je pomalu před sebou.

"Tak... ahoj."-"Ahoj, Fany."

Co jsem čekala, stejně by mi nevěřil!

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

"Co to je, cosplay?," mumlal Sasuke, zatímco žužlal svůj závitek.

"Sasuke, je neslušný mluvit s plnou pusou," napomenul ho káravě. Sasuke si jen odfrknul a čekal na odpověď.

"Cosplay je to, když se nějaký člověk převleče a nalíčí, aby vypadal jako jeho oblíbená postava z anime, knížky, mangy, filmu, hry... čehokoliv," vysvětlila jsem jednoduše.

"Ale my nejsme cosplay, my jsme... my," odvětil Sasuke. "Proč jsi mu to neřekla?"

"Stejně by mi to nevěřil... Je velký fanoušek Itachiho. Ještě mi psal zprávu, že cosplay máte opravdu úžasný a odkud že vás znám. Když jsem odepsala, že normálně z Konohy, myslel ty webovky a dál se neptal," odpověděla jsem.

"Co jsou to webovky?," zeptal se Sasuke. Itachi se jeho zvědavosti už jen smál.

"Webovky... to je místo na... internetu... Internet je síť, která spojuje počítače, mobily, tablety... jako třeba tohle... No a... Je to místo na internetu, kde si uživatelé sdílejí různé materiály, obrázky, povídky, yaoi, yuri, fangirlení a tak..."

"Co to je-"

"Sasuke, myslím, že toho bylo pro dnešek dost," odsekl Itachi.

"Nééé to je dobrý, já to Sasukemu ráda vysvětlím," řekla jsem. "Fangirlení je určitá činnost, kterou... Je to to samý, co dělají všechny holky v tvým okolí, jakmile tě vidí, Sasuke. Tebe taky, Itachi."

"A yaoi, yuri?," zeptal se ještě zvědavěji. Itachi už skládal hlavu do dlaní, ale pořád jedním uchem poslouchal, co jsem povídala.

"Yaoi je to, co píšu o tobě a těch... klucích... jak jsem říkala minule. No a yuri je to samý, akorát jsou tam holky, ale to já nepíšu, tomu já moc nefandím...," odpověděla jsem rozpačitě. Sasukemu zase začaly cukat koutky. Nebýt Itachiho, tak určitě schytám další chidori.
"Jak to vypadá?," zeptal se zničeho nic Itachi. Zarazila jsem se. Nevěděla jsem, co mám dělat. Rozpačitě jsem vytáhla z tašky notebook a zapla ho. Moje tapeta hned oba dva zaujala.

Rozklikla jsem složku yaoi. Itachi vypadal velice otrle, Sasuke pomalu chytal nazelenalou barvu.

"T-t-t-tohle... jak to vííííí," úpěl Sasuke při pohledu na mou sbírku SasuNaru obrázků a Itachi se jen záhadně usmíval. Prošli jsme si několik dalších obrázků. Když jsme narazili na ItaDei, Itachimu se na tváři zjevil podobný výraz jako jeho bratrovi před chvíli. Kápla jsem na to a byla jsem na sebe pyšná. Zatímco Sasuke vypadal poněkud vztekle, Itachi byl spíš rozpačitý.

Asi po dvou hodinách prohlížení sprostých obrázků jsme to zabalili a já nechala oba Uchihy, aby se vyspali...

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

Další dny byly ve znamení pozorování. Já pozorovala je a všechno jsem si pečlivě zapisovala. Kluci pozorovali mě, jako by si na mě dávali pozor. Holt ani takový kliďas jako Itachi nezůstal po té minulé úchylné noci chladným...

"Dráče?"-"Hmm?"-"Proč zrovna my dva?"

"Víš Itachi, už jsem to říkala Sasukemu. Vy dva spolu máte neuvěřitelné pouto a váš příběh mi přijde jako ten nejtragičtější v celém Narutovi. Ale to pouto... ta láska... to je něco neuvěřitelnýho," řekla jsem zasněným hlasem. "Měla jsem tě ráda už předtím, než jsme se v příběhu dozvěděli pravdu. Z toho tajemného grázla se nakonec vyklubal milující bráška, to prostě... bylo krásné," dodala jsem.

"Aha... ale nemysli si, my... jako ty obrázky a tak...," zakoktal se Sasuke. "Jsme bratři, tohle opravdu ne." Itachi se jen lišácky usmíval. Myslím, že za tím ještě něco bude. Přece v příběhu je dávno mrtvý a teď je tady, protože v mojí fantazii a představách žil dál. Proč by tu nemohla být i další splněná představa. Radši to z nich ale nebudu páčit...

Oběma se v tomhle světě celkem líbilo. Oba se naučili jakž takž zacházet s technikou, docela jim to šlo. Slíbili jsme si však jednu věc. Nezmizí, dokud nedopíšu tu povídku o nich. Chtěli si ji oba přečíst. Souhlasila jsem se vším, jen jsem schválně psala co nejpomaleji, aby tu kluci byli co nejdýl. Užívala jsem si každou společnou procházku i to jejich hašteření, to bylo něco rozkošného.

Dokonce se mi podařilo ty dva vyfotit. Doufám, že se neztratí ve chvíli, kdy ti dva zmizí.

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

"Co Hinata, Sasuke, už jste spolu mluvili?," zeptala jsem se rýpavě. On jen zakroutil hlavou.

"Setkali jsme se, ale ona opravdu radši Naruta," zasmál se Sasuke. "Neříkám, že není hezká, ale... ne, nemám na to ani pomyšlení." Chtěla jsem se zeptat, co tím Sasuke vlastně myslel, ale nakonec jsem polkla slinu a nechala to být.

"A co ty Itachi, jestlipak máš nějaké děvče?," zeptala jsem se s úsměvem. Itachi jen zakroutil hlavou.

"S vámi není žádná řeč...," rýpla jsem si. Sasuke se ušklíbl.

"A co ty ten... kluk, co jsme ho potkali, hm?," vrátil mi můj rýpanec Sasuke. Tohle bolelo.

"Nic mezi námi není," zasmála jsem se.

"Ale chceš, aby bylo, co?," trefil se Sasuke podruhé.

"Možná," špitla jsem rozpačitě. Itachi dění kolem sebe nekomentoval.

Dál jsme se příjemně bavili a já do notebooku vyťukávala poslední písmenka nové povídky... Sasuke na mě už před pár dny zatlačil, takže mi žádné zdržování nepomohlo. V duchu jsem se s nimi už loučila...

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

Stála jsem před dveřmi bytu a v náruči jsem svírala jeden výtisk právě dopsané povídky. Bolelo to víc, než jsem si myslela. Zaklepala jsem na dveře a vešla jsem. Kluci seděli na gauči a nadšeně zírali do tabletu a něco si štěbetali.

"Ahoj... tak... jsem tady," vykoktala jsem ze sebe. Oba zvedli hlavu a odpověděli na pozdrav. Posadila jsem se naproti nim a chvíli jsem jen mlčela.

"Dopsala jsem tu povídku...," dodala jsem. Podala jsem svazek Itachimu a ten si ho vzal k sobě. Začetl se do prvních několika řádků a Sasuke mu nadšeně koukal přes rameno. Sotva ale Itachi dočetl stránku, povídku odložil.

"Je to dobré, ale... na čtení budeme mít čas později, teď bysme mohli jít ven," prohlásil Itachi. Než jsme se nadáli, už jsme brouzdali v ulicích města.

Užili jsme si skvělý den, který jsme zakončili u táboráku na naší zahradě.

"Nemám sirky," povzdechla jsem si. Pomalu jsem se zvedla, že pro nějaké dojdu, ale Sasuke se zvedl taky...

Začal skládat pečetě a já už byla připravená vzít čáru, protože tohle se mi vůbec nelíbilo. Sasuke složil potřebné pečetě a od jeho úst se vzedmul plamen, který zapálil ohniště.

"Jaký jsem?," zachvástal si Sasuke. Ukázala jsem jen gesto, které mělo naznačit, jaká je to jednička. Opékala jsem brambůrky, Itachi mezitím snědl všechny maršmeláky a Sasuke z obložených talířků vyzobal všechna rajčátka.

"Je tady hezky," řekl Itachi a Sasuke jen přikývl. Já se jen usmála.

"Jsem ráda, že se vám tu líbí," odvětila jsem rozpačitě.

"To hlavně díky tobě," řekl nečekaně Sasuke a zakousl se do pečené brambory. Itachi souhlasil. Já se jen červenala.

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

Chlapci už seděli vykoupaní, napaní a spokojení na našem gauči a já pomalu usínala. Oba dva pořád nadšeně štěbetali a já si uvědomila, že si čtou ty moje plky. Tiše jsem se uculovala a po očku je pozorovala. Oba dlouze zazívali a já věděla, že přišel čas jít spát.

"Dobrou noc," řekli jsme trojhlasně. Než jsem usnula, ucítila jsem ruku, která mě pomalu přikrývala a ze tmy jsem cítila pohled dvou párů krásných černých očí.

"Díky..."

oOoOoOoOoOoOoOoOoOoOoOo

Když jsem se ráno probudila, připadala jsem si hodně zmatená. Všechno to bylo sen. Když jsem se podívala na protější matraci, nikdo už se mnou nebyl. Najednou jsem osaměla. Zatlačila jsem ale slzu v oku a při vzpomínce na ty dva jsem se musela zasněně usmát.

Vzala jsem do ruky telefon a projela svou galerii. Fotky těch dvou zůstaly na svém místě a nezmizely. Stejně, jako shuriken, který jsem našla zapadlý za postelí. Zřejmě patřil Itachimu... Tak to všechno nebyl sen...

Otevřela jsem zprávu pro Moony: "Neuvěříš, s kým jsem těch posledních pár dní byla!" a dala jsem odeslat.